neděle, září 23, 2007

Sluneční skvrny a změny klimatu

Nedávno proběhla v médiích zpráva, že je Arktický led na minimu svého celkového povrchu a že se otevírá možnost využít tzv. Severozápadní cestu, což by znamenalo rychlejší lodní dopravu z Atlantiku do Pacifiku. Výsledek této studie vychází ovšem z časové řady měření, které začíná rokem 1978, což je dost málo. Na druhou stranu, Severozápadní cesta byla pokořena na začátku dvacátého století Roaldem Amundsenem. Tedy arktický led už tenkrát nebyl tak nepřekonatelnou překážkou.

Zásadní vliv na množství arktického ledu a i na celé pozemské klima má bezesporu naše Slunce. Se zářivým výkonem Slunce souvisí množství tzv. slunečních skvrn. Sluneční skvrny jsou tmavé oblasti na povrchu Slunce, kde magnetické pole brání proudění plazmatu, a proto mají nižší teplotu než okolí (tedy jsou tmavé). Vědci měří pravidelně množství slunečních skvrn již od roku 1610, kdy poprvé Galileo Galilei použil vlastnoručně zkonstruovaný dalekohled k astronomickým pozorováním. Z takto dlouhé časové řady pozorování už lze posoudit vliv Slunce na pozemské klima...

Dlouhodobě snížený počet skvrn znamená chladnější podnebí, naopak při vysokém počtu skvrn je Země více ohřívána. Podíváme-li se na obrázek 400 let pozorování slunečních skvrn, tak zjistíme, že několikrát došlo k velkému úbytku počtu slunečních skvrn. Nejvíce patrné to je v druhé polovině sedmnáctého století, kdy nastalo tzv. Maunderovo minimum - na Zemi citelně ochladilo - nastala Malá doba ledová (přibližně mezi 1645 - 1715). Malá doba ledová nastala po Středověkém klimatickém optimu (8-14 stol; na přelomu 1. a 2. tisíciletí Vikingové objevili největší arktický ostrov a pojmenovali ho Grónsko, tedy Zelená země, v Anglii se na víc v té době pěstovala vinná réva!). Během Malé doby ledové např. zamrzla v Londýně Temže a zamrzlo celé Baltské moře.

Minima sluneční aktivity lze rozpoznat i v časové řadě měření izotopu C14 na Zemi. Je docela možné, že současné oteplení je prostě reakcí klimatu na Malou dobu ledovou.

Zářivý výkon Slunce se pravidelně osciluje s hlavním (jedenáctiletým) cyklem sluneční aktivity. Výkyvy se odehrávají v řádu desetin procenta. Přesný způsob způsob slunečního vlivu na pozemské klima není přesně určen, velký vliv na klima má možná i kosmické záření a určitě i vulkanická činnost. Ale i tak není pochyb, že Slunce mělo a má vliv na vývoj podnebí na Zemi a také na naší civilizaci.

Zdroje a další informace:

Linkuj! Přidej do záložek na Jagg! pošli na vybrali.sme.sk Návštěvní kniha

neděle, září 09, 2007

Stále překvapující hvězda Mira

Mira vyhledávací mapkaV souhvězdí Velryby (Cet) se nachází pozoruhodná hvězd Omikron Ceti, která je též známa pod jménem Mira. V tuto dobu je pozorovatelná po 23 hodině nad východním obzorem. Tato hvězda nepřestává astronomy překvapovat. Jedná se totiž o první objevenou proměnnou hvězdu, tedy hvězdu která mění pravidelně, či nepravidelně svoji hvězdnou velikost. Pokud by jste tedy chtěli Miru najít na obloze (viz mapka) tak se vám to nemusí vůbec podařit, neboť, jak ubíhá čas, Mira je pozorovatelná pouze v časech, které jsou blízké maximu. Nejbližší maximum nastává 1 - 10.1 2008, pozorovatelná bude pravděpodobně asi 1.5 měsíce před a až 3 měsíce po tomto datu. Průměrná perioda je 332 dnů.

Mira byla objevena v roce 1596 holandským knězem a astronomem Davidem Fabriciem. Objev způsobil malou revoluci v astronomii - byla podkopána doktrína, že hvězdy jsou stálé a že se nemění. Záhadnou hvězdu pojmenoval v roce 1662 Johannes Hevelius - Mira znamená podivná.

Mira se jako většina hvězd ve vesmíru nevyskytuje sama. Jejím průvodcem je malá velmi hustá hvězda, bílý trpaslík, na který se přelévá velké množství hmoty od Miry, která je ve stádiu rudého obra; tento rudý obr pulzuje, mění svůj poloměr a povrchovou teplotu, což je příčinou toho, že Mira je proměnná hvězda. Bílý trpaslík oběhne Miru jednou za 400 let. V roce 1996 se na Miru zaměřil Hubblův vesmírný dalekohled (HST) a bylo to podruhé v historii, co HST pořídil snímek disku hvězdy.


Nejpřekvapivější objev byl ale učiněn v tomto roce. Satelit NASA Galaxy Evolution Explorer (GALEX) objevil dlouhý ( 13000 světelných let!), jako by kometární chvost, který se táhne za Mirou. Mira, která je od nás vzdálena asi 420 světelných let, se velmi rychle pohybuje prostorem (130 km/s), její chvost, zářící pouze v ultrafialovém světle, je následkem jejího pokročilého vývoje, kdy hvězdy ztrácejí obrovské množství hmoty a nezadržitelně se blíží ke svému konci (finálním stádiem bude, podobně jako u našeho Slunce, bílý trpaslík).

Animace



Zdroje a další informace
technet, osel, cs.wikipedia.org, astro.sci.muni.cz, astro.sci.muni.cz, seds.lpl.arizona.edu.

Linkuj! Přidej do záložek na Jagg! pošli na vybrali.sme.sk Návštěvní kniha

 

blogger templates | Make Money Online