Patriot PAC-3: úspěšná evoluce protiraketové obrany

Mezi nejlepší mobilní protiraketové a protiletadlové prostředky dlouhého dosahu patří americký systém Patriot, který se proslavil během První války v zálivu.

Slovo Patriot je zkratkové slovo vytvořené z Phased Array TRacking Intercept Of Target, což lze zhruba přeložit jako sledování a zničení cíle s použitím radaru s fázovanou oblastí. V současnosti se o něm opět hovoří v souvislosti s polskými požadavky na USA v souvislosti s případnou instalací amerických obranných antiraket v Polsku.

Historie jeho vývoje je velmi dlouhá, přerušovaná technologickými problémy a politickou nerozhodností. Konstrukce rakety, která měla nahradit systém HAWK, začala v roce 1965, a i když k prvním zkušebním odpálením došlo již v roce 1970, trvalo dalších 13 let, než začal být Patriot používán.

Samotné rakety jsou umístěny na mobilním odpalovací zařízení M901, které zabezpečuje přepravu, údržbu a odpálení raket (4 rakety v jednom odpalovacím zařízení). Umístěno je na tahači, který zvládne až 10° svah, ovládáno je dálkově. Zařízení je vybaveno energetickou a a elektronickou jednotkou, která slouží ke zjišťování polohy a technického stavu raket a ke komunikaci. Jedno odpalovací zařízení pokrývá 120°, proto pro úplné pokrytí bojového pole je potřeba více odpalovacích jednotek.

Systém Patriot ničí vzdušné cíle pomocí jednostupňové pozemní protiletadlové řízené střely MIM-104, které jsou dodávány v uzavřených kontejnerech umístěných na již zmíněném tahači M901. Navádění střely na cíl je v počáteční fázi letu realizováno pomocí signálů z pozemních naváděcích prostředků. Střela tak letí do předpokládané pozice cíle. Ve finální fázi se pak střela navádí na cíl pomocí odražených paprsků pozemního radaru (tzv. poloaktivní navádění).

Původní verze této střely ničily cíl pomocí střepin, které se vytvoří po explozi bojové hlavice v blízkosti cíle. To neplatí u nové verze PAC-3^? , která ničí cíl přímým nárazem ("hit-to-kill"). Aby toho byla schopna, bylo nutné u této nejmodernější verze provést celou řadu vylepšení, mezi které patří zejména přítomnost aktivního radaru. Tím se radikálně zvýšila pravděpodobnost zachycení cíle typu balistické rakety středního doletu; na druhou stranu kvůli zmenšení střely se změnily aerodynamické vlastnosti střely a s tím klesl i maximální dolet na asi 30 km.

Mozkem celého systému je ústřední řídicí stanice AN/MSQ-104^?, která přijímá a zpracovává informace získané vlastní činností jednotek baterie (zejména od radaru) a od výše postaveného střediska protivzdušné obrany. Řídící stanice je umístěna v skříňové nástavbě na nákladním automobilu M939 či LMTV. Pracovní prostor je plně klimatizovaný, odstíněný proti radioelektronickému rušení (včetně EMP^? impulsu).

Pro vyhodnocování bojové situace a k navádění řízených střel pro celkem až 8 odpalovacích zařízení (schopnost útočit až na 100 cílů) je v řídící stanici umístěn bojový počítač, který je ovládán dvěma operátory, kteří mají rovněž na starosti kontrolu komunikace mezi všemi jednotkami systému Patriot. Tato komunikace je zajištěna prostřednictvím několika anténových stožárů OE-349 na 5-ti tunovém náklaďáku M927. Hlavním zdrojem energie jsou 2 generátory, jejichž dieselové motory mají výkon 150 kW. Jsou umístěné na těžkém nákladním vozidle M977 HEMMT a svojí energií zásobují zejména řídicí stanici a radar.


Podobně jako všechny vyspělé současné systémy protivzdušné obrany, tak i systém PATRIOT obsahuje výkonný radar, AN/MPQ-53 (starší verze PAC-2) či AN/MPQ-65 (nejnovější verze PAC-3). V obou případech se jedná o PESA radary, které jsou složeny z mnoha fázově posunutých jednotek, které obsahují společný radiofrekvenční zdroj (u PAC-3 je tento zdroj zdvojnásobený), a díky tomu dokáží zajistit identifikaci přes 400 vzdušných cílů do vzdálenosti kolem 170 km a do výšky kolem 24 km.

Fázovaný radar se liší od běžných parabolických radarů i tím, že dokáže vygenerovat velmi úzký paprsek, který umožňuje zachytit i velmi malé rychle letící cíle, jako jsou např. balistické rakety. Samozřejmostí u těchto radarů jsou systémy identifikace nepřátelských vzdušných cílů, či zvýšená odolnost proti elektromagnetickému rušení. Hlavní odlišnost systému Patriot od ruských prostředků protivzdušné obrany je zejména v koncepci radaru. Ruské systémy S-300 obsahují více jednoúčelových radarů, kdežto systém PATRIOT má jednu univerzální radarovou jednotku, jejíž cena je kolem 38 mil USD.

Bojové nasazení.

První velké bojové nasazení systému PATRIOT bylo v První válce v zálivu, kdy Saddámův Irák ohrožoval sousední země, zejména Izrael a Saúdskou Arábii, raketami Scud. Kvůli možné reakci Izraele na bombardování ze strany Iráku čelili USA hrozbě rozpadu mezinárodní spojenecké koalice, proto američané rozmístili v Izraeli a v Saúdské Arábii baterie systému Patriot. Svůj účel to splnilo, Izrael nevstoupil do války proti Iráku.

Nicméně o samotné úspěšnosti systému Patriot se vedou dodnes debaty, odhady se pohybují mezi 40 - 70 %; nutno podotknout, že neexistuje konsensuálně definovaná úspěšnost zásahu [ tehdejší bežná strategie byla odpálit 4 střely Patriot na každý blížící se SCUD, pokud byl Scud úspěšně zničen, či odkloněn od obydlených území, pak můžeme úspěšnost chápat jako 100% (žádný SCUD nedopadl do obydlených oblastí), či jako 25% (4 střely na jeden SCUD). ] Je nutno brát v ohled, že verze PAC-2 nasazená během první války v Iráku byla především určená proti letadlům, schopnost útočit na balistické střely byla původně považována za druhotnou.

Nejnovější verze PAC-3 udělala obrovský pokrok v úspěšnosti zásahu, což dokázala během během operace Irácká svoboda, kde prokázala stoprocentní úspěšnost zásahu. Tato nejmodernější verze systému Patriot bude rovněž zapojena i do euroatlantického programu MEADS, který USA vyvíjejí společně s Itálií a Německem.



Úspěšný test systému PAC-3 z 5.2.2000

Zdroje a další informace
en.wikipedia.org, military.cz, fas.org, globalsecurity.org

Rok 2008 a hurikány

Letošní hurikánová sezóna v Atlantiku byla poměrně silná. Začala oficiálně 1. 6. a skončila 30. 11, celkem zabila 935 lidí a způsobila škodu kolem 44 mld USD. Tato sezóna byla v mnoha ohledech výjimečná, jak svojí napáchanou škodou, tak i faktem, že je to jediná sezóna, kdy v každém měsíci od Června do Listopadu se vytvořil hurikán.

Pár faktů:

• ♦ Nejsilnější bouře: Ike (4° Saffir-Simpsonovy stupnice, zasáhl Haiti, Cubu, Floridu a Texas; 164 mrtvých),
• ♦ Nejvíce mrtvých: Hanna (1°, převážně Haiti, 537 mrtvých),
• ♦ První pojmenovaná tropická bouře: Arthur (vznikla 30. Května, zasáhla Belize a poloostrov Yucatán, 9 mrtvých).
• ♦ Celkový počet tropických bouří a hurikánů¹: 16, resp. 8 (další čísla, viz graf na konci článku).
  

Současná hurikánová sezóna byla tedy velmi bohatá na tropické bouře, ale ne tak jako ta z roku 2005, kdy se jich vytvořilo 28. Spousta lidí to tehdy označovala jako jasný důkaz existence globálního oteplování. Americký tým vědců z Georgia Institute of Technology publikoval studii, která dokazovala, že počet nejsilnějších hurikánů se od roku 1970 zdvojnásobil.

Jenomže se později ukázalo, že tato studie je založena na chybných vědeckých metodách, protože pro měření intenzity zkoumaných bouří použili různá srovnávací měřítka. Další studie ukázaly, že vliv klimatických změn na tropické bouře je poměrně komplikovaný.

Jako celé pozemské klima, tak i počet a intenzita hurikánů v čase vykazuje mimořádnou variabilitu. Sedmdesátá a osmdesátá léta dvacátého století byla z hlediska počtu tropických bouří poměrně klidná.

Podle švédského klimatologa Nyberga je proto nárůst počtu a intenzity hurikánů, který sledujeme v posledních několika letech, jen návratem k normálu.Metodika měření intenzity hurikánů v minulosti byla mnohem méně přesná než ta dnešní, je proto velmi možné, že současný pozorovaný nárůst intenzity tropických bouří nastal i v minulosti.²

V nedávné historii naší planety docházelo dokonce k vrcholům hurikánové aktivity dokonce i v obdobích, kdy byly teploty moří nižší než dnes. Je proto zřejmé, že vliv klimatických změn na aktivitu a intenzitu hurikánů bude mnohem složitější než jsme si mysleli.

Američtí vědci důkladně prozkoumali údaje z infračervených kamer, které nasbíraly družice mezi léty 1981 - 2006. Na základě získaných teplot z různých míst hurikánů dokázali odvodit rychlosti větru v zkoumaných hurikánech.

Pomocí těchto údajů zjistili, že slabší tropické bouře se příliš nemění, ale ty nejsilnější jsou ještě silnější. Zajímavé rovněž je, že tato zjištění platí pouze Atlantik a Indický oceán. Vliv globálního oteplování je tedy poněkud menší, než si někteří lidé mysleli.

Ano, tropické vody, které sytí cyklony, se od roku 1981 oteplily o 0,33 stupně Celsia, nicméně na tropické bouře má vliv i další faktory, například místo jejich vzniku, jak blízko jsou zemi, projevy klimatického jevu El Niño, a především sluneční aktivita.

Intenzitu hurikánů navíc brzdí i oteplením vody zesílené proudění vzduchu nad hladinou. Tyto faktory dokážou překonat jenom ty nejsilnější bouře, proto se negativně vliv globálního oteplování projeví pouze u těch nejsilnějších bouří.

Klimatické modely pracují poměrně dobře v globálním měřítku, bohužel ale příliš dobře nedokáží předpovídat chování klimatického systému v rozměrově malé oblasti, jako je např. Karibik. Proto vytváření předpovědí pro budoucí hurikánové sezóny je zatím značně nepřesné.

Příkladem budiž předpovědi pro rok 2006, kdy vzniklo pouze 10 tropických bouří, což je o 2 méně než je dlouhodobý průměr. V roce 2006 vzniklo mnohem méně tropických bouří než v roce 2005 a nenaplnily se tak černé předpovědi, že s globálním oteplováním bude každým rokem přibývat i počet hurikánů.

Zdroje a další informace
osel.cz, ekolist.cz, sciencedaily.com, wikipedia.org, time.com, Sluneční skvrny a změna klimatu, Klimatický jev El-Nino (prezentace).

---

1. Dlouhodobý normál je 9-12 tropických bouří (se jménem), 5-7 hurikánů a 1-3 velmi silných hurikánů. Nahoru
   
2. Na to lze usoudit i po procházení článků o starších hurikánových sezónách, např. z roku 1965 na wikipedii. Nahoru
   

Nadějné vyhlídky na hledání vzdálených planet

Asi se nedá přesně zjistit, kdo jako první začal přemýšlet o existenci planet u vzdálených hvězd, ale jisté je, že tyto myšlenky byly v dávných dobách středověku značně nebezpečné - dokládá to osud Giordana Bruna (1548-1600), který byl pro svoje přesvědčení, že žijeme v nekonečně velkém vesmíru s nekonečně mnoha obyvatelnými planetami, upálen církevní inkvizicí. Postupem času získávali vědci svobodu, technologie a dovednosti a dnes již umíme dokonce pořídit přímé snímky planet u cizích hvězd.

Obrázek: Objev planety u hvězdy Fomalhaut Hubblovým vesmírným dalekohledem

Nalézt planety u vzdálených hvězd (tzv. exoplanety) je značně obtížný problém, který balancuje na hranici současných technických možností. Všechny hvězdy jsou natolik vzdálené, že v podstatě nedokážeme opticky rozlišit exoplanetu od mateřské hvězdy (mateřská hvězda vyzařuje nespočetně krát více světla než planeta). Proto pro hledání exoplanet musí astronomové využít jiné, nepřímé metody.

Mezi nejčastější metody patří měření radiálních rychlostí. Tato metoda je založena na gravitačním vlivu planety na mateřskou hvězdu. Obíhající planeta totiž hvězdou poněkud cloumá, což můžeme pozorovat jako změny v rychlosti pohybu hvězdy na přímce hvězda-Země. Tyto změny v radiální rychlosti se odvozují z posunu spektrálních čar ve spektru hvězdy, viz Dopplerův jev. 

Mezi nejlepší projekty využívající tuto metodu patří evropský program HARPS (dalekohled se spektrometrem o průměru 3,6 m v La Silla v Chile), který dokáže rozlišit změny v radiální rychlosti o velikosti až 1 m/s. Tento projekt již prokázal svoji vyspělost - v červnu ESO oznámila objev třech superzemí.

V současnosti je asi nejefektivnější tranzitní metoda. Pokud máme štěstí a exoplaneta s mateřskou hvězdou leží v rovině s naší planetou, dochází občas k přechodu exoplanety přes disk hvězdy. To znamená, že občas je před a občas za svojí hvězdou. Tento jev je doprovázen poklesem jasnosti hvězdy.  Tento pokles je nesmírně malý, ale současnými přístroji změřitelný.
Do dnešních dnů se podařilo tranzitní metodou pozorovat již přes 50 exoplanet, které většinou patří mezi tzv. horké Jupitery, tedy mezi velmi hmotné planety obíhající velmi blízko okolo svého slunce (oběžné doby mohou být až 4krát rychlejší než u Merkuru)

27. prosince 2006 odstartoval kosmický dalekohled COROT. Jeho mise spočívá v hledání exoplanet pomocí tranzitní metody. Základem vědeckého vybavení je vysoce přesný 30cm dalekohled se čtyřmi CCD kamerami, který bude pracovat mimo rušivý vliv atmosféry, odborníci proto očekávají, že dalekohled pomůže odhalit mnohem menší exoplanety než které umíme objevit ostatními dostupnými prostředky.

Tranzitní metoda navíc umožňuje zkoumat i případnou atmosféru exoplanety. V okamžiku, těsně předtím než planeta zmizí za hvězdou, je atmosféra planety osvětlena paprsky hvězdy, které se od ní odrážejí jako od zrcadla a vědci pak mohou pořídit spektra prvků. Touto metodou bylo zjištěno, že spektrální charakteristiky většiny těchto planet jsou podobné našemu Jupiteru (převaha vodíku a hélia v atmosféře).

Ale i jsou zde i rozdíly, např. větší zastoupení kyslíku v atmosféře, proto nebylo překvapením zjištění, že tyto exoplanety obsahují i vodu. Voda by mohla vzbuzovat nadějí na existenci života, ale tyto exoplanety jsou natolik horké, že jakýkoliv vyspělejší život nemá šanci vůbec vzniknout. V budoucnu se možná tato metoda natolik vylepší, že pomocí ní budeme objevovat i exoplanety o velikosti Země.

Budoucí projekty

Většina nejambicióznějších budoucích projektů počítá s vypuštěním sond do vesmíru, přesto se počítá i s pozemskými dalekohledy. Příkladem je projekt MARVELS (Multi-object Apache Point Observatory Radial Velocity Exoplanet Large-area Survey), ten předpokládá proměření asi 11 000 blízkých hvězd po dobu příštích šesti let. Projekt MARVELS bude pátrat po nových planetách ze zemského povrchu za použití metody měření radiálních rychlostí. Astronomové věří, že projekt MARVELS najde během šesti let na 150 nových exoplanet, což je přibližně polovina současného počtu.

Cílem projektu jsou především exoplanety o velikosti Jupiteru. Astronomové chtějí především svými objevy ověřit teorii, podle které se obří plynné planety formují nejčastěji u hvězd bohatých na těžké prvky jako křemík, kyslík nebo nikl. Teleskop o průměru primárního zrcadla 2,5 metrů bude umístěn na Apache Point Observatory.

V březnu 2009 odstartuje raketa Delta-II, která vypustí na heliocentrickou oběžnou dráhu družici Kepler. oběžnou dráhu s dobou oběhu 372,5 dne.  Kepler se zaměří na oblast v souhvězdí Labutě, kde je vysoká koncentrace hvězd a je minimalizován rušící vliv svitu Slunce a Měsíce.

Kepler je vybaven dalekohledem o průměrů 0,95 metru. Světlo bude směrováno na fotometr s úctyhodným počtem 42 CCD čipů o ploše 2200x1024 pixelů!  Celkem za čtyři roky Kepler prozkoumá asi 100 000 hvězd jasnějších než 14 mag. Vědci si od této mise slibují, že bude objeveno kolem 50 planet o velikosti naší Země, a přes 800 planet do velikosti 2,2 zemských průměrů. Vědci pak budou moci odpovědět na některé zásadní otázky, jako je např.  počet planet v obyvatelné zóně, či jak často se vyskytují planety u dvojhvězd (či vícečetných systémů)

Velmi zajímavě vypadá projekt DARWIN Evropské vesmírné agentury (ČR je členem od 12. listopadu 2008 !). Půjde o flotilu tří vesmírných teleskopů s třímetrovými zrcadly a jedné komunikační družice. Trojice dalekohledů bude tvořit interferometr, tedy v podstatě vytvoří jeden obrovský dalekohled. Darwin bude umístěn 1,5 mil km od Země v libračním bodě L2, kde nebude rušen Zemí, Měsícem ani Sluncem.

Hlavním úkolem projektu bude analýza atmosféry tisícovky vzdálených planet podle určitých nepravidelností, které mohou být důsledkem života. V zemské atmosféře je například přítomen ve velkém množství kyslík a metan. Tyto látky spolu vzájemně reagují, a nebýt toho, že je biologické procesy neustále doplňují, jejich množství by se neudrželo na stabilní úrovni.

Video - přímé pozorování exoplanety u hvězdy Fomalhaut




Zdroje a další informace:
science.nasa.gov, časopis Gliese,  cs.wikipedia.org, en.wikipedia.org

Krása Eulerova čísla 2

V minulém příspěvku jsem poukázal na krásné vyjádření Eulerova čísla pomocí limity či nekonečného součtu. Eulerovo číslo  se vyskytuje poměrně často v mnoha oborech. V tomto článku poukáži na podle mého názoru dva nejzajímavější příklady.

Troufám si tvrdit, že řada lidí by nehledala Eulerovo číslo ve finančnictví, ale ono tam je - ve složeném úročení.

Řekněme, že si někdo dá 10 000 Kč na nějaký termínovaný vklad s roční úrokovou mírou 10% a ročním připisováním úroků na dobu 5 let. Pak na konci pětiletého období bude mít na účtu (pomineme-li pro zjednodušení zdanění úroků) 10 000× 1,1⁵ =16105,1 Kč. Matematicky lze složené úročení popsat jednoduchou rovnicí

kde FV je budoucí hodnota investovaných peněz, PV současná hodnota a i úroková míra. Vraťme se k našemu příkladu a uvažujme situace, kdy dochází k připisování úroků

1. čtvrtletně,
2. měsíčně,
3. denně,
4. nepřetržitě.

Použitím posledně uvedeného vzorce získáme následující výsledky

Poslední případ, kdy dochází k nepřetržitému přidávání úroku k jistině, se nazývá spojité úročení:

kde e je Eulerovo číslo, t počet let a i  úroková míra spjatá s každým přípisem úroku (tedy i je např. čtvrtina roční nominální úrokové míry). Všimněme si, že denní úročení se dosti podobá svým výsledkem spojitému úročení. Z příkladu plyne, že bychom si u různých finančních produktů, jako jsou např. spořící účty měli všímat četnosti připisování úroků, neboť s vyšší četností dosáhneme většího výdělku.

Číslo e se vyskytuje i v teorii pravděpodobnosti. Příklad: Uvažujme hráče u herního automatu, u kterého nastává výhra jednou za n her. A nechť tento hráč bude hrát právě n her. Potom pro velká n platí, že pravděpodobnost, že hráč nevyhraje ani jednu hru ze všech n her je rovna 1/e.

Tato úloha z teorie pravděpodobnosti je klasickým příkladem tzv. Bernoulliho procesu, kdy se mnohokrát (n-krát) opakuje situace, u které může nastat pouze jedna ze dvou možností, z nichž jednu chápeme jako výhru a druhou jako prohru. Uvažme například situaci, kdy n-krát házíme jednou mincí. Jako výhru v každém hodu chápejme situaci, kdy padne líc. A nechť pravděpodobnost výhry (padl líc) je rovna p. Potom pravděpodobnost, že vyhrajeme k-krát ze všech n-pokusů je rovna

Vraťme se k našemu příkladu; ze zadání plyne  n → ∞, k → 0. Nyní můžeme využít předcházejícího vzorce. Pravděpodobnost výhry v jednom hodu je p=1/n. Proto pravděpodobnost, že hráč nevyhraje ani jednu hru ze všech n her je rovna

Eulerovo číslo se vyskytuje i mnoha dalších mnohem složitějších matematických problémech, ale tyto dva pěkné příklady názorně ukazují, že matematické konstanty se mohou vyskytovat i v mnoha problémech běžného života.

Krása Eulerova čísla 1

Mezi nejdůležitější matematické konstanty patří e, která se někdy nazývá Eulerova či Napierova konstanta. Matematika sice neobsahuje tolik význačných konstant jako fyzika, ale její konstanty jsou často pilířem určité ucelené teorie - např. imaginární jednotka i pro terorii komplexních čísel, 0 a 1 pro aritmetiku, či Ludolfovo číslo π pro geometrii.

Konstanta e, jejíž přibližná hodnota je 2,718281828459045235360287471352, se často definuje jako takové jediné reálné číslo a s vlastností, že funkce a^x má hodnotu směrnice tečny v bodě 0 rovnu 1. První odkazy na tuto konstantu se objevují v roce 1618 v práci o logaritmických funkcích Johna Napiera. V této práci byla příloha, která obsahovala tabulku různých konstant a   funkčních hodnot přirozených logaritmů. Ale samotný "objev" této konstanty se přisuzuje Jacobu Bernoullimu, který se zabýval výpočtem limity

neboť jak se ukázalo, tato limita se rovná právě Napierově konstantě. Éčko se pro tuto konstantu používá od roku 1736, kdy Leonhard Euler publikoval svoji práci Mechanica.

Podívejme se nyní na důkaz, že výše uvedená limita existuje a  je rovna e. V důkazu využijeme známé nerovnosti mezi geometrickým a aritmetickým průměrem:

Dokažme nejprve, že posloupnost {1+1/n}ⁿ (n=1,...,∞) je rostoucí¹:

Dále dokážeme, že posloupnost {1+1/n}ⁿ je shora omezená.

Ještě lze dokázat, že poslední suma je menší nebo rovna 3. Nyní již víme, že naše zkoumaná posloupnost má limitu e a pro tuto limitu platí, že je menší nebo rovna výše uvedené sumě. Pokud dokážeme, že platí i obrácená nerovnost, pak získáme vztah pro numerický výpočet Eulerovy konstanty.

Zvolme m,n ∈ N, m ≤ n a rozepišme podobně jako výše výraz

a nyní limitním přechodem pro n → ∞ dostaneme pro každé m ∈ N

Provedeme-li další limitní přechod m → ∞ dostaneme

Celkem tedy platí

a snadno si můžeme pomocí součtu několika prvních členů výše uvedené nekonečné řady ověřit, že e=2,718281.....

Eulerova konstanta má spoustu zajímavých vlastností a aplikací, o tom ale příště.

Poznámky

1. to platí tehdy, když pro všechny členy posloupnosti platí, že následující člen je větší než předcházející člen.

Ztráta ponorky Scorpion

Rok 1968 byl významný v negativním slova smyslu nejen pro Československo, ale i pro americké námořnictvo, které tehdy ztratilo již svoji druhou jadernou ponorku v mimo-válečné době, SSN-589 Scorpion.

Ponorka Scorpion patřící do třídy Skipjack byla v mnoha ohledech revoluční ponorkou. Především se vyznačovala novým tvarem trupu, který byl navržen pro dosažení co možná nejlepších podhladinových hydrodynamických vlastností. Ponorky této třídy tak dosahovaly větší rychlosti pod hladinou (30 uzlů) než nad ní (16 uzlů; 1 uzel= 1.852  km/h). Po přestavbě na jadernou ponorku třídy George Washington získala tato ponorka strategickou odstrašující funkci díky prakticky nelimitované délce pobytu pod hladinou a schopnosti nést  střely Polaris.

Paradoxně se nové technologie v konstrukci ponorek během padesátých let neprojevily na bezpečnosti. Ponorky dosahovaly tak velkých rychlostí a hloubek ponorů, že pokud kormidelník udělal jen malou chybičku, mohlo to způsobit pád ponorky do velké hloubky, kde zákonitě  tlak vodních mas způsobí katastrofu.

Domovským přístavem ponorky Scorpion byl Norfolk, odkud vyplouvala na mise speciálně určené na vývoj taktiky vhodné pro jaderné ponorky - vystřídaly se role lovící a pronásledované ponorky. Od roku 1966 byla ponorka určena pro speciální operace. V tomto roce se jí podařilo vstoupit do sovětských výsostných vod v Barentsově moři a natočit odpálení sovětské rakety přes periskop; posléze musela využít svoji rychlost k úniku před sovětskou flotilou.

Na začátku roku 1967 se ponorka Scorpion zúčastnila cvičení s šestou americkou flotilou. Během května ponorka sledovala aktivity sovětského námořnictva v okolí Azor a poté se měla vrátit do Norfolku, do kterého již nedorazila. Poslední kontakt s pozemní základnou byl v 21.5.1968, kdy zprávu od Scorpiona zachytila námořní komunikační stanice v Nea Makri (Řecko). O šest dní později začaly sílit úvahy o možné ztrátě ponorky a začalo pátrání.

Pátrání po ztracené ponorce začalo 5.6. Hledání po počátečních neúspěších převzal námořní expert na systém podmořských hydrofonů SOSUS John Craven spolu s týmem špičkových matematiků, kteří navrhli použít tzv. Bayesovskou teorii hledání (poprvé byla tato metoda použita v Lednu 1966, kdy došlo ke ztrátě vodíkových pum po srážce bombardéru B-52 s tankovacím letounem KC-135 ve Španělsku)

Tým se nejprve snažil odhadnout skutečnou příčinu potopení ponorky, proto vyslechl spoustu důstojníků, kteří měli spoustu zkušeností se službou na jaderných ponorkách. Takto byl zkonstruován statistický systém hypotéz místa a příčiny ztroskotání ponorky. Poté na základě známých údajů o místech, kterými Scorpion prokazatelně proplula byla určena základní oblast, kde mohlo dojít k potopení.

Tato oblast byla posléze rozdělena na síť čtverců. Každý čtverec měl přiřazenou pravděpodobnost, že se vrak ponorky nachází právě v něm, na základě statistických vlastností systému hypotéz. Potom se na základě prvních výsledků hledání v nějakém čtverci začala konstruovat nová síť čtverců s pravděpodobnostmi výskytu, kde se navíc brala v potaz hloubka.  Kombinací těchto metod se určila finální oblast s největší pravděpodobností výskytu vraku a zde se začalo s důkladným prohledáváním.

Použité metody vedly úspěšně k cíly a již v Říjnu průzkumná ponorka USNS Mizar nalezla trup ponorky Scorpion ve více než tříkilometrové hloubce 740 km jihozápadně od Azor. Naštěstí jaderný reaktor zůstal neporušen a nedošlo k zamoření podmořského ekosystému radioaktivními izotopy.

Ještě týž rok začalo soudní vyšetřování příčiny potopení ponorky, při které zahynulo 99 námořníků, bohužel bezvýsledně. Spekulovalo se o explozi torpédo uvnitř ponorky, či o kolizi s jiným tělesem. Jisté je jen to, že se ponorka dostalo do hloubky, ve které ji tlak vodní masy rozdrtil trup. Ale skutečná příčina poklesu ponorky do smrtící hloubky je stále neznámá.



Zdroje a další informace
en.wikipedia.org (1, 2), valka.cz