neděle, září 28, 2008

Ztráta ponorky Scorpion

Rok 1968 byl významný v negativním slova smyslu nejen pro Československo, ale i pro americké námořnictvo, které tehdy ztratilo již svoji druhou jadernou ponorku v mimo-válečné době, SSN-589 Scorpion.

Ponorka Scorpion patřící do třídy Skipjack byla v mnoha ohledech revoluční ponorkou. Především se vyznačovala novým tvarem trupu, který byl navržen pro dosažení co možná nejlepších podhladinových hydrodynamických vlastností. Ponorky této třídy tak dosahovaly větší rychlosti pod hladinou (30 uzlů) než nad ní (16 uzlů; 1 uzel= 1.852  km/h). Po přestavbě na jadernou ponorku třídy George Washington získala tato ponorka strategickou odstrašující funkci díky prakticky nelimitované délce pobytu pod hladinou a schopnosti nést  střely Polaris.

Paradoxně se nové technologie v konstrukci ponorek během padesátých let neprojevily na bezpečnosti. Ponorky dosahovaly tak velkých rychlostí a hloubek ponorů, že pokud kormidelník udělal jen malou chybičku, mohlo to způsobit pád ponorky do velké hloubky, kde zákonitě  tlak vodních mas způsobí katastrofu.

Domovským přístavem ponorky Scorpion byl Norfolk, odkud vyplouvala na mise speciálně určené na vývoj taktiky vhodné pro jaderné ponorky - vystřídaly se role lovící a pronásledované ponorky. Od roku 1966 byla ponorka určena pro speciální operace. V tomto roce se jí podařilo vstoupit do sovětských výsostných vod v Barentsově moři a natočit odpálení sovětské rakety přes periskop; posléze musela využít svoji rychlost k úniku před sovětskou flotilou.

Na začátku roku 1967 se ponorka Scorpion zúčastnila cvičení s šestou americkou flotilou. Během května ponorka sledovala aktivity sovětského námořnictva v okolí Azor a poté se měla vrátit do Norfolku, do kterého již nedorazila. Poslední kontakt s pozemní základnou byl v 21.5.1968, kdy zprávu od Scorpiona zachytila námořní komunikační stanice v Nea Makri (Řecko). O šest dní později začaly sílit úvahy o možné ztrátě ponorky a začalo pátrání.

Pátrání po ztracené ponorce začalo 5.6. Hledání po počátečních neúspěších převzal námořní expert na systém podmořských hydrofonů SOSUS John Craven spolu s týmem špičkových matematiků, kteří navrhli použít tzv. Bayesovskou teorii hledání (poprvé byla tato metoda použita v Lednu 1966, kdy došlo ke ztrátě vodíkových pum po srážce bombardéru B-52 s tankovacím letounem KC-135 ve Španělsku)

Tým se nejprve snažil odhadnout skutečnou příčinu potopení ponorky, proto vyslechl spoustu důstojníků, kteří měli spoustu zkušeností se službou na jaderných ponorkách. Takto byl zkonstruován statistický systém hypotéz místa a příčiny ztroskotání ponorky. Poté na základě známých údajů o místech, kterými Scorpion prokazatelně proplula byla určena základní oblast, kde mohlo dojít k potopení.

Tato oblast byla posléze rozdělena na síť čtverců. Každý čtverec měl přiřazenou pravděpodobnost, že se vrak ponorky nachází právě v něm, na základě statistických vlastností systému hypotéz. Potom se na základě prvních výsledků hledání v nějakém čtverci začala konstruovat nová síť čtverců s pravděpodobnostmi výskytu, kde se navíc brala v potaz hloubka.  Kombinací těchto metod se určila finální oblast s největší pravděpodobností výskytu vraku a zde se začalo s důkladným prohledáváním.

Použité metody vedly úspěšně k cíly a již v Říjnu průzkumná ponorka USNS Mizar nalezla trup ponorky Scorpion ve více než tříkilometrové hloubce 740 km jihozápadně od Azor. Naštěstí jaderný reaktor zůstal neporušen a nedošlo k zamoření podmořského ekosystému radioaktivními izotopy.

Ještě týž rok začalo soudní vyšetřování příčiny potopení ponorky, při které zahynulo 99 námořníků, bohužel bezvýsledně. Spekulovalo se o explozi torpédo uvnitř ponorky, či o kolizi s jiným tělesem. Jisté je jen to, že se ponorka dostalo do hloubky, ve které ji tlak vodní masy rozdrtil trup. Ale skutečná příčina poklesu ponorky do smrtící hloubky je stále neznámá.



Zdroje a další informace
en.wikipedia.org (1, 2), valka.cz

Linkuj! Přidej do záložek na Jagg! pošli na vybrali.sme.sk Návštěvní kniha

neděle, září 07, 2008

Sopky a jejich vliv na klima

Mezi déletrvající kauzy, které přitahují pozornost médií jistě patří tzv. globální oteplování, či klimatické změny, chcete-li. Nejčastěji popisovaným viníkem je lidmi produkovaný oxid uhličitý.

Ano, lidská činnost ho skutečně vytváří v nemalém množství a skutečně má vliv na klima, ale je jeho vliv skutečně tak velký, když jeho současné zastoupení v atmosféře je kolem 385 ppm (0,0385%)?

Media vůbec neinformují o ostatních skleníkových plynech, jako např. N20, methan, ozón, či vodní pára. Právě vodní pára je vůbec nejúčinnější skleníkový plyn, který má spoustu přirozených zdrojů...

Mezi velmi důležitý faktor ovlivňující zemské klima patří sopečná činnost. Při sopečných erupcích se do atmosféry dostává obrovské množství sopečného popílku, prachu, oxidů uhlíku, síry a dalších plynu. Sopky ovlivňují klima mnoho způsoby, některé mají ochlazovací (saze, popílek) , jiné naopak otepovací efekt (metan, CO2).

Mezi největší sopečné výbuchy ve dvacátém století patří výbuchy sopek Svatá Helena (1980) a Pinatubo (1991). Oba tyto výbuchy měli vliv na klima.

Při výbuchu Svaté Heleny (1980) přišel vulkán celkem o 2,8 miliardy m3 materiálu.Za jediný den sopka do atmosféry vychrlila 520 miliónů tun popílku, což znamená, že erupce do atmosféry uvolnila mnohonásobně větší množství skleníkových plynů než vyprodukovalo lidstvo svojí činností za celou dobu své existence!

Ani sopka Pinatubo se nenechala zahanbit a v 14.6.1991, kdy došlo k největší erupci a popílek se dostal až do výše 21 km. Uvolnilo se 10 kubických kilometrů popílku, který se v oblasti rovníku roztáhl kolem celé Zeměkoule.


Nové výzkumy potvrdily vliv sopečného popílku a aerosolů na vznik oblačnosti, která odráží zpět sluneční záření. Objevily ale i zatím neznámý vliv látek ze sopečných erupcí na mokřadní ekosystémy. V období, kdy nejsou časté sopečné erupce, v mokřadních ekosystémech převažují bakterie produkující metan.

Po velkých sopečných erupcích může docházet k tomu, že sopečný popílek obsahující síru naruší rovnováhu bakteriálních společenstev ve prospěch bakterií, které konzumují sulfáty a sníží se tak velikost populace bakterií produkující metan, což vede k ochlazovacímu efektu. Tento vliv sopečných erupcí byl prokázán na základě výzkumu erupce islandské sopky Laki (1783), které takto ovlivnily mokřady ve Skandinávii a na Sibiři.

Sopečná činnost nemusela mít vždy jen fatální následky. Někteří vědci (Paul Hoffman, Sturgis Hooper) přisuzují sopečné činnosti roli jakéhosi záchrance klimatu. Tito vědci přišli s velmi zajímavou (ale i pro některé další vědce kontroverzní) domněnkou o tom, že v minulosti Země se vyskytla alespoň jedna epizoda globálního zalednění vinou sníženého obsahu CO2 v zemské atmosféře a následného poklesu skleníkového efektu.

Taková epizoda se měla údajně odehrát již před 2,35 miliardy let a pak ještě mnohokrát až do pozdního prekambria před 590 miliony lety. Oceány tak zamrzly až do hloubky 1 km a ze Země se stala doslova sněhová koule s nepochybně ničivými následky pro život; všechno s výjimkou baktérií nutně vyhynulo.


Až po skončení poslední epizody nastal přibližně před 565 miliony let známý bouřlivý rozvoj života v kambriu. Země se však z toho pokaždé vzpamatovala zásluhou dodávky oxidu uhličitého při zvýšené vulkanické činnosti.

Rozmístění aktivních sopek





Zdroje a další informace
spacedaily.com, cs. wikipedia.org (1,2,3), osel.cz.

Linkuj! Přidej do záložek na Jagg! pošli na vybrali.sme.sk Návštěvní kniha
 

blogger templates | Make Money Online